úterý 9. září 2014

Jak čtenář dospívá...

 books   Tento článek už mám v hlavě nějakou dobu a dnes jsem se konečně rozhodla podělit se o něj s vámi prostřednictvím blogu. Zajímalo by mě, jestli to cítíte také tak. Já čtu ráda vlastně už odmalička. Pamatuji si, že jedna z prvních knih, kterou jsem přečetla, byla Tajemství proutěného košíku od Markéty Zinnerové. Možná znáte seriál, který byl podle této knihy natočen. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát poprvé zatoužila po tom přečíst si nějakou knížku a tuhle mi vybrala z naší knihovny mamka. Nevím, kolik mi přesně bylo, ale nebylo to dlouho poté, co jsem se naučila číst.

   Od té doby tvořily knihy důležitou součást mého života. Měla jsem sice jedno období, kdy jsme s kamarádkou víc četly různé dívčí časopisy než knihy, ale později jsem se ke knihám opět vrátila. Jeden dlouhý čas jsem měla ráda hlavně různé detektivní příběhy pro mládež, celá třída tenkrát na základce četla Čtyři a půl kamaráda a i já tu sérii milovala. Později se přidaly i různé dívčí romány od Jacqueline Wilsonové a dalších spisovatelek. S kamarádkou jsme si vypůjčily snad všechno, co ve školní knihovně od Wilsonové měli. A také jsem si oblíbila detektivní sérii Tři holky na stopě.

books
   Ale časem člověka i tyto knížky omrzí, už chce něco "vyspělejšího" a hledá nové žánry. Vlastně to není tak dávno, možná tři roky zpátky, co jsem objevila young adult romány. Do té doby jsem moc nečetla fantasy a sci-fi knihy bych se v životě nedotkla. A najednou přišly série jako Mediátor nebo i Supermodelka, vůbec velká éra Meg Cabotové, kdy jsem byla šťastná, že jsem našla svoji novou nejoblíbenější spisovatelku. A pak jsem se přihlásila na Goodreads, začala psát blog o knihách a stal se ze mě ještě větší čtenář a knihomol, než jakým jsem doposud byla.

   Do té doby jsem neměla takový přehled o knihách, co u nás vychází, o spisovatelích. Dříve jsem přišla do knihkupectví a dívala se, co nového vyšlo. Dnes o vydání knih vím už předem a do knihkupectví jdu najisto. Kromě fantasy jsem si nečekaně oblíbila i dystopie, když jsem si i přes můj dřívější odpor ke sci-fi přečetla Divergenci a naprosto si tuto knihu zamilovala. A tak jsem najednou objevila úplně nový žánr. Každá nová YA kniha mě lákala k přečtení, a tak jsem nejen začala za knihy utrácet mnohem více než dříve, ale také jsem začala chodit do knihovny.

books   Nepatřím ale mezi čtenáře, kteří mohou stále číst jen jeden žánr. Ráda žánry střídám a mám vždycky období, kdy mě některý žánr baví více než jiné. A také mě občas nějaký žánr přestane bavit úplně, i když se k němu třeba za čas vrátím. Postupně mě tak přestaly bavit paranormální romance a později mě už i dystopie tak trochu omrzely. Čím víc jsem totiž měla v těchto žánrech načteno, tím častěji mi náměty nových románů přišly méně originální a zajímavé. Zjišťovala jsem, jak jsou si vlastně téměř všechny hodně podobné.

    Dnes stále young adult romány čtu, ale už si dost vybírám. Lákají mě buď knihy od mých oblíbených autorů, nebo ty, které mají opravdu výborné ohlasy a navíc mě i něčím zaujmou. Ale hodně nových fantasy románů a už i dystopií jde pomalu mimo mě. Mnohem více než dříve mě lákají třeba historická témata, ještě tak před dvěma lety bych si však knihu např. z druhé světové války nejspíš nepřečetla. Když jsem minulý týden nakupovala knížky, uvědomila jsem si, že už se mi ani za nové YA knihy (když nepočítám rozečtené série a oblíbené autory) utrácet nechce. Radši jsem si nakonec vybrala Černobílý svět. Ale ještě před rokem by má volba byla jiná.

   Je to logické. Člověk stárne, mění se. Ale mám pocit, že to není pouze tím věkem. Že se člověk celkově nějak tak čtenářsky vyvíjí. Čím víc knih totiž přečtu, tím jsem tak nějak náročnější. Často si u některých knih říkám, že dnes bych už je tak vysoko neohodnotila. Že si třeba těch 5 hvězdiček nezaslouží. Mám nutkání to hodnocení změnit, ale nakonec odolám. Tenkrát jsem si prostě myslela, že to tak má být, a teď to nebudu měnit.

 books   Když jsem nastupovala z páté třídy na gymnázium, měla jsem také tak trochu odpor ke klasice. I když ráda čtu, tak z představy, že budu muset přečíst minimálně 20 knih z kánonu, se mi dělalo zle. Samozřejmě jsem hodně titulů znala, ale ty knihy mi prostě nic neříkaly, čtení mě vůbec nelákalo. Povinná četba byla pro mě utrpením. Netvrdím, že dneska naproti tomu všechny knihy k maturitě čtu s nadšením. Ale mnohé z nich si přečtu ráda a dobrovolně. Přijde mi, že jsou knihy, ke kterým člověk musí dospět. A proto je možná chyba, když vám některé knihy nutí ve škole v době, kdy je třeba ještě nedokážete pořádně ocenit. Jako u Malého prince, u kterého dost lidí říká, že jako dítě ho nepochopili, ale když se k němu později vrátili, tak naprosto změnili názor.

   Pozorujete u sebe také, že knihy, které byste ještě nedávno obešli velkým obloukem, dnes vyhledáváte a zjišťujete, že jsou vlastně skvělé? Také jste si časem našli cestu k žánrům, které vás dříve vůbec nelákaly? A máte také pocit, že se tak nějak postupně čtenářsky vyvíjíte, dospíváte? Uvítám všechny vaše názory a postřehy na toto téma. Doufám, že vás můj dlouhý článek nenudil, ani jsem neplánovala, že se tak moc rozepíšu...

10 komentářů :

  1. Tak tento clanek vypada, jako by se mi vypsal primo z duse. Jsem sice momentalne na te urovni YA literatury, ale uz si vybiram. Jinak celkovy vyvoj vkusu mame az desive podobny :D - Ctyri a pul kamarada, Wilson, Cabot,... Takto to bylo i u me :).
    Krasny clanek, uplne s nim souhlasim :).

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tento clanek vypada, jako by se mi vypsal primo z duse. Jsem sice momentalne na te urovni YA literatury, ale uz si vybiram. Jinak celkovy vyvoj vkusu mame az desive podobny :D - Ctyri a pul kamarada, Wilson, Cabot,... Takto to bylo i u me :).
    Krasny clanek, uplne s nim souhlasim :).

    OdpovědětVymazat
  3. Mam to podobne jen s tim rozdilem ze me nectenarske obdobi bylo opravdu dlouhe a ke cteni jsem se vlastne vratila az ted oo maturite (neoocitam ty 4 knihy za rok, to clovek neni ctenar). Rekla bych, ze lide kteri ctou opravdu hodne si touhle zmenou musi projit a nedokazi cist jen jeden zanr, jako treba nekdo kdo parkrat do roka sahne po detektivce od Christie :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já to mám úplně stejně. :D Moje první kniha byla spíše obrázková Ariela, která měla sem tam trochu textu (doteď mě mrzí, že se ta kniha při stěhování ztratila, trávila jsem s ní jako malá hromadu času). Potom jsem tak nějak číst přestala (aspoň si na žádné výraznější období nevzpomínám) a začala díky návštěvě knihovny, do které nás zavedla třídní učitelka. To byla asi 4.,5. třída. Od té doby čtu více či méně. Byly tu románky, dětské fantasy, nějaké ty pohádky, potom složitější románky, YA, dystopie, fantasy - spustili to především upíři (VA, Stmívání). Blog jsem si založila díky Abyss a díky ní mě konečně začalo čtení zase bavit ve velkém. Teď už mám taky pocit, že bych si měla knihy začít vybírat a nečíst vše, co vyjde. Více mě zajímají pěkně zpracované historické knihy (např. teď jsem četla V šedých tónech), romány, které jsou něčím jiné apod. Stále si kupuji dystopie a fantasy, pokud je najdu ve slevě, ale když nad tím tak přemýšlím, bude trvat dlouho, než se k nim dostanu. Jestli vůbec. Budu muset mít zase nějakou tu náladu.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc dobrý článek! :) Nemůžu jinak než s Tebou naprosto souhlasit. Stejně jako u jídla, i u knih se chutě mění (pardon za to přirovnání, ale lepší mě nenapadlo :D). Člověk objeví něco nového, protože to staré už zná, už ho ničím nepřekvapí, ale po nějaké době zatoužíme ochutnat tu "starou věc" znovu a přesvědčit se, že není zas tak špatná. Někdy se ujistíme, že byla vážně dobrá a byla škoda s ní přestávat, a někdy to prostě nevyjde a pak jen kroutíme hlavou, čemu že jsme to proboha věnovali svůj čas? Ale přesně takové okamžiky nás posouvají dopředu, chceme si rozšířit obzory a stát se zase o něco chytřejšími a zběhlejšími v nějaké oblasti :) Alespoň tak to vidím já :)

    OdpovědětVymazat
  6. Takéto niečo som nezažívala ani nezažívam, lebo od tých asi 13 rokov čítam naozaj všetky žánre. Keď som si založila blog, mala som 18 rokov a iba vtedy som sa dozvedela, čo je to YA. Veľmi rýchlo sa mi to však zunovalo a takisto aj NA. Klasiku som vždy zbožňovala, mnohé moje obľúbené knihy sú práve klasiky a všeobecne som nikdy nevyhľadávala nečítala len jeden žáner. Samozrejme, určite čitateľsky dospievam, ale asi nejako inak, netýka sa to čítaných žánrov :)

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem ráda, že jsi jedna z té nevelké skupiny knižních blogerů, kteří opravdu čtou víceméně odmalička a nečtou pořád dokola jen jeden nebo více žánrů. Stejně jako ty, i já si vybírám knížky. Dystopie je fajn žánr, líbily se mi Hunger games a Divergence mě moc nezaujala, i když to bylo možná právě tím brzkým čtením po HG. Ale v rámci čtení v AJ bych si Divergenci chtěla znovu přečíst a třeba na ni změním názor. :)

    Pěkný článek, víc takových! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Jacquelinu Wilsonovou jsem také četla a někdy si ji také i v mém věku přečtu znovu. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Naprosto souhlasím s tím, že povinná četba by neměla být povinná. A s tím Malým princem máš taky naprostou pravdu, je to tak s mnoha knihami, ale některý člověk by je nemusel pochopit vůbec nikdy, záleží na tom, jak se na celý příběh člověk dívá a je jedno, jestli je to dítě, nebo dospělý :)

    OdpovědětVymazat
  10. U mně právě začalo období čtení knih, které jsem, přesně jak píšeš, dřív obcházela obloukem. A jsou skvělé. Moc. Popravdě, před pár lety jsem ještě ani nevěděla, že YA existuje :) A teď ho mám asi nejradši ze všech, i když čtu i úplně jiné knížky... A určitě čtenářsky dospívám. Začínala jsem taky u těch detektivek jako Detektiv Kalle mám problém, pokračovala přes Tři holky na stopě a Čtyři a půl kamaráda (ty bych možná dokázala vyjmenovat nazpaměť:) a hlavně Wilsonovou. Na jejích knížkách jsem visela asi dva roky... Připadá mi úžasné, jak přirozeně popisuje ty rodinné situace, které spousta lidí v životě nezažije, a je dobře, že její knihy čte tolik dětí, protože pak aspoň trochu vědí, jak jsou na tom vlastně dobře... Poslední dobou jsem sice "znovuobjevila" knížky jako Haryho Pottera nebo Pána prstenů, ale posunuju se pořád dál. A pořád nechápu lidi, co čtení nenávidí...

    OdpovědětVymazat