Jak čtenář dospívá...

    Tento článek už mám v hlavě nějakou dobu a dnes jsem se konečně rozhodla podělit se o něj s vámi prostřednictvím blogu. Zajímalo by mě, jestli to cítíte také tak. Já čtu ráda vlastně už odmalička. Pamatuji si, že jedna z prvních knih, kterou jsem přečetla, byla Tajemství proutěného košíku od Markéty Zinnerové. Možná znáte seriál, který byl podle této knihy natočen. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát poprvé zatoužila po tom přečíst si nějakou knížku a tuhle mi vybrala z naší knihovny mamka. Nevím, kolik mi přesně bylo, ale nebylo to dlouho poté, co jsem se naučila číst.

   Od té doby tvořily knihy důležitou součást mého života. Měla jsem sice jedno období, kdy jsme s kamarádkou víc četly různé dívčí časopisy než knihy, ale později jsem se ke knihám opět vrátila. Jeden dlouhý čas jsem měla ráda hlavně různé detektivní příběhy pro mládež, celá třída tenkrát na základce četla Čtyři a půl kamaráda a i já tu sérii milovala. Později se přidaly i různé dívčí romány od Jacqueline Wilsonové a dalších spisovatelek. S kamarádkou jsme si vypůjčily snad všechno, co ve školní knihovně od Wilsonové měli. A také jsem si oblíbila detektivní sérii Tři holky na stopě.

   Ale časem člověka i tyto knížky omrzí, už chce něco "vyspělejšího" a hledá nové žánry. Vlastně to není tak dávno, možná tři roky zpátky, co jsem objevila young adult romány. Do té doby jsem moc nečetla fantasy a sci-fi knihy bych se v životě nedotkla. A najednou přišly série jako Mediátor nebo i Supermodelka, vůbec velká éra Meg Cabotové, kdy jsem byla šťastná, že jsem našla svoji novou nejoblíbenější spisovatelku. A pak jsem se přihlásila na Goodreads, začala psát blog o knihách a stal se ze mě ještě větší čtenář a knihomol, než jakým jsem doposud byla.

   Do té doby jsem neměla takový přehled o knihách, co u nás vychází, o spisovatelích. Dříve jsem přišla do knihkupectví a dívala se, co nového vyšlo. Dnes o vydání knih vím už předem a do knihkupectví jdu najisto. Kromě fantasy jsem si nečekaně oblíbila i dystopie, když jsem si i přes můj dřívější odpor ke sci-fi přečetla Divergenci a naprosto si tuto knihu zamilovala. A tak jsem najednou objevila úplně nový žánr. Každá nová YA kniha mě lákala k přečtení, a tak jsem nejen začala za knihy utrácet mnohem více než dříve, ale také jsem začala chodit do knihovny.

   Nepatřím ale mezi čtenáře, kteří mohou stále číst jen jeden žánr. Ráda žánry střídám a mám vždycky období, kdy mě některý žánr baví více než jiné. A také mě občas nějaký žánr přestane bavit úplně, i když se k němu třeba za čas vrátím. Postupně mě tak přestaly bavit paranormální romance a později mě už i dystopie tak trochu omrzely. Čím víc jsem totiž měla v těchto žánrech načteno, tím častěji mi náměty nových románů přišly méně originální a zajímavé. Zjišťovala jsem, jak jsou si vlastně téměř všechny hodně podobné.

    Dnes stále young adult romány čtu, ale už si dost vybírám. Lákají mě buď knihy od mých oblíbených autorů, nebo ty, které mají opravdu výborné ohlasy a navíc mě i něčím zaujmou. Ale hodně nových fantasy románů a už i dystopií jde pomalu mimo mě. Mnohem více než dříve mě lákají třeba historická témata, ještě tak před dvěma lety bych si však knihu např. z druhé světové války nejspíš nepřečetla. Když jsem minulý týden nakupovala knížky, uvědomila jsem si, že už se mi ani za nové YA knihy (když nepočítám rozečtené série a oblíbené autory) utrácet nechce. Radši jsem si nakonec vybrala Černobílý svět. Ale ještě před rokem by má volba byla jiná.

   Je to logické. Člověk stárne, mění se. Ale mám pocit, že to není pouze tím věkem. Že se člověk celkově nějak tak čtenářsky vyvíjí. Čím víc knih totiž přečtu, tím jsem tak nějak náročnější. Často si u některých knih říkám, že dnes bych už je tak vysoko neohodnotila. Že si třeba těch 5 hvězdiček nezaslouží. Mám nutkání to hodnocení změnit, ale nakonec odolám. Tenkrát jsem si prostě myslela, že to tak má být, a teď to nebudu měnit.

    Když jsem nastupovala z páté třídy na gymnázium, měla jsem také tak trochu odpor ke klasice. I když ráda čtu, tak z představy, že budu muset přečíst minimálně 20 knih z kánonu, se mi dělalo zle. Samozřejmě jsem hodně titulů znala, ale ty knihy mi prostě nic neříkaly, čtení mě vůbec nelákalo. Povinná četba byla pro mě utrpením. Netvrdím, že dneska naproti tomu všechny knihy k maturitě čtu s nadšením. Ale mnohé z nich si přečtu ráda a dobrovolně. Přijde mi, že jsou knihy, ke kterým člověk musí dospět. A proto je možná chyba, když vám některé knihy nutí ve škole v době, kdy je třeba ještě nedokážete pořádně ocenit. Jako u Malého prince, u kterého dost lidí říká, že jako dítě ho nepochopili, ale když se k němu později vrátili, tak naprosto změnili názor.

   Pozorujete u sebe také, že knihy, které byste ještě nedávno obešli velkým obloukem, dnes vyhledáváte a zjišťujete, že jsou vlastně skvělé? Také jste si časem našli cestu k žánrům, které vás dříve vůbec nelákaly? A máte také pocit, že se tak nějak postupně čtenářsky vyvíjíte, dospíváte? Uvítám všechny vaše názory a postřehy na toto téma. Doufám, že vás můj dlouhý článek nenudil, ani jsem neplánovala, že se tak moc rozepíšu...