Recenze: Měděný jezdec

Český název: Měděný jezdec  Originální název: The Bronze Horseman  Autorka: Paullina Simons  Nakladatelství: Ikar  Rok (2.) vydání: 2013 (v orig. 2001)        Žánr: historický román  Goodreads

   Kniha Měděný jezdec by mě upřímně asi sama od sebe nezaujala, kdyby nebylo všech těch nadšených ohlasů a recenzí od mnoha blogerů. Nechala jsem se tedy nakonec také nalákat a pustila se do této více jak 600 stran tlusté bichle. Samozřejmě jsem se nemohla ubránit velkému očekávání, které jsem od této knihy měla. Věřila jsem však, že mě nezklame.

   22. června 1941, v den, kdy Němci napadli Rusko, den před sedmnáctými narozeninami, se Taťána Metanovová poprvé zamiluje. A to do vojáka Rudé armády Alexandra Bělova. Má to ale háček - kromě toho, že je o několik let starší, také už nějakou dobu chodí s její starší sestrou Dášou. A i když je připraven se Dáši vzdát, Taťána to nechce dovolit - svoji starší sestru miluje a nechce jí za žádnou cenu ublížit. Do tohoto milostného trojúhelníku navíc ještě vstoupí Dimitrij, také voják a přítel Alexandra, který si na Taťánu také myslí. Všechny tyto problémy jsou ale ještě nicotné v porovnání s tím, čím si musí Taťána a její rodina projít, když Leningrad, obklíčený německými vojsky, zažije krutou zimu a hladomor...

   Je pravda, že mi trvalo zhruba 100 stran, než jsem se do knihy pořádně  začetla. Poté už jsem ale byla naplno vtažena do příběhu, v kterém sice jde o lásku mezi Taťánou a Alexandrem, ale hlavně v první polovině knihy je tam mnohem více bídy a utrpení spojených s válkou. Kniha vás vtáhne natolik, že máte pocit, jako kdybyste tam opravdu byli. Je tam velice realisticky popsán celý průběh války a období blokády Leningradu, kdy si uděláte velmi živou představu o tom, jaké hrůzy město v té době zažívalo, když lidé doslova umírali hlady na ulicích a přitom bylo celé město ještě neustále bombardováno Němci. Je tam mnoho velmi silných momentů, autorka se s hlavními hrdiny nemazlí a válku popisuje bez příkras.

   Taťána v knize velmi rychle dospěje. Ani ne za rok je z ní skoro úplně jiný člověk. Ze začátku je to naivní dítě, které si vůbec neuvědomuje hrozbu války. Během blokády se ale už najednou prakticky stará o celou rodinu. Je místy téměř až neuvěřitelné, co všechno naše Táňa během knihy prožije a hlavně přežije. Co mě trochu zarazilo, bylo, jak rychle se učila novým věcem. To, že se naučila během chvíle skvěle vařit nebo ošetřovat raněné, se dá ještě dobře pochopit, ale obdivovala jsem, že se dokázala naučit během několika měsíců sama anglicky. Možná ne výborně, ale dost dobře na samouka. To bylo možná trochu přehnané.

   Z dalších postav tu máme samozřejmě Alexandra, statečného vojáka Rudé armády, který neváhá riskovat život pro druhé a v kontrastu s ním Dimitrije, který je naopak spíše sobecký voják, kterému se hlavně nechce moc bojovat. Zná ale Alexandrovo tajemství, a tak sehraje v celém příběhu dost zásadní roli. Na Alexandra nemám úplně jednotný názor, na jednu stranu jsem si ho samozřejmě oblíbila a fandila mu, ale ne všechny jeho vlastnosti mi úplně seděly. Možná mi ale jen nebyla sympatická ta jeho závislost na cigaretách.

    Jak už jsem tedy psala, první kapitoly možná ještě nejsou tak moc záživné, ale jakmile jsem se dostala k části, která se odehrává v Luze, kniha nabrala spád a až zhruba do poloviny byla napínavá, plná silných emotivních okamžiků. Během některých scén člověk opravdu ani nedýchá, jak živě jsou popsány. Ta část knihy odehrávající se během blokády na mě měla asi vůbec největší dopad.

   Druhá polovina knihy, nebo možná přesněji druhá kniha, protože Měděný jezdec je rozdělen na o něco málo delší "Knihu první", která se odehrává převážně v Leningradu, a "Knihu druhou", která začíná v Lazarevu, se trochu liší. Hlavně ta část odehrávající se v Lazarevu. Po dech beroucích kapitolách, kde hlavní hrdinové bojují o holý život, totiž přijdou najednou kapitoly, kde se zdánlivě nic moc neděje.

   Nemůžu říct, že by se mi tato poklidnější část, více zaměřena na vztah mezi Taťánou a Alexandrem než na válku, přímo nelíbila, ale bezmála 100 stran, kde není nic jiného, než jedna milostná scéna za druhou, bylo upřímně na mě trochu moc. Možná je to tím, že červenou knihovnu zrovna moc nečtu. Nejsem žádná puritánka, ale myslím, že stačilo těch milostných scén méně a že autorka nemusela popisovat všechny možné sexuální praktiky, které si jen dokážete představit. Ale v dnešní době, kdy jsou erotické romány ve velké oblibě, i tuto část knihy mnohé čtenářky jistě ocení.

   Pak ale přišel opět nabitý závěr knihy, kdy až do poslední stránky nebylo jasné, jak kniha vlastně skončí. Už zbývalo jen pár stránek do konce a já si pořád říkala, že je to divné, tohle nemůže být přece konec. A najednou se toho během několika málo stránek událo strašně moc. Přesto kniha skončila velice otevřeně a myslím, že nikdo po dočtení nemohl nezatoužit po druhém dílu, ať už se mu ten první líbil více či méně.

   A to je ta otázka, kterou jsem si během čtení mnohokrát kladla - jak moc se mi vlastně ta knížka líbí? Musím se přiznat, že jsem ji četla relativně dlouho a nebylo to dáno jen tloušťkou. Čtení mě bavilo a v některých částech knihy se nešlo odtrhnout, na druhou stranu většinou jsem přečetla v kuse jen několik desítek stránek a pak jsem si potřebovala od knihy na chvíli odpočinout, odložit ji. Možná mi přišla o něco zajímavější první polovina knihy než ta druhá, a proto jsem byla pak už i docela ráda, když jsem knihu po několika dnech konečně dočetla.

   Ale přesto všechno bych nejradši rovnou pokračovala druhým dílem. Přesto, že jsem nikdy netoužila cestovat do Ruska, jsem dostala chuť zamířit do Petrohradu a projít se všemi místy, kterými se procházela Taťána s Alexandrem. V knize máte dokonce i plánek tehdejšího Leningradu a mapičku s okolím města, takže můžete sledovat, kde se zrovna hrdinové knihy pohybují, což ještě umocňuje pocit, že jste všude s nimi a vše živě prožíváte. A zažijete toho s nimi tolik, že se jen těžko budete vracet zpět do reality. I když zrovna knihu nečtete, jste myšlenkami napůl v ní. V tom se skrývá kouzlo a síla této knihy.

   I přes těch pár výtek a lehce rozporuplné pocity proto musím dát knize maximální možné ohodnocení. Patří totiž mezi romány, které rozhodně stojí za přečtení. Příběh se vám prostě dostane pod kůži a chtě nechtě o něm budete přemýšlet a stále se vám bude připomínat. Například část o blokádě, kdy Taťána s celou svou rodinou hladověla a jedla jen trochu suchého chleba vyrobeného z papíru a z pilin, se mi zaryla do paměti natolik, že jsem si na knihu vzpomněla kdykoliv, když jsem měla něco k jídlu... Člověk si toho hned víc váží. Toto není jedna z těch knih, na které časem zapomenete. Tato kniha se vám vryje do paměti na dlouho.

   A i když se může zdát, že chvílemi knihu snad i trochu kritizuji, a pak zase vychvaluji do nebes - nemůžu za to, ale tahle kniha ve mně zanechala příliš mnoho dojmů, než abych se v nich sama mohla vyznat. A až teď, když sepisuji tuto dlouhou a zmatečnou recenzi, si uvědomuji, že mě tato kniha zasáhla asi mnohem víc, než jsem si do této doby uvědomovala. Pokud chcete zažít strhující exkurzi do Sovětského svazu válečných let, kde pro velkou osudovou lásku jen zdánlivě není místo, prostě otevřete Měděného jezdce... A já doufám, že se mi co nejdříve dostane do rukou druhý díl, Taťána a Alexandr. 

Celkové hodnocení: 100 %