Názory: Doba svítících obrazovek

Tento blog je sice hlavně o knihách, filmech a o všem, co s tím souvisí, ale občas mám chuť psát i o jiných věcech ze života, a tak přicházím s nepravidelnou rubrikou "názory". Zrovna dneska jsem totiž dostala impuls k napsání článku na jedno téma a říkala jsem si, proč se z toho nevypsat právě sem, na svůj blog. Budu moc ráda, když si ho přečtete a vyjádříte svůj názor.

Na úvod bych ráda podotkla, že nejsem tak zpátečnická, jak se vám možná bude zdát z následujících řádků. Možná jsem někdy trochu konzervativní, ale novým technologiím se nebráním. Třeba vím, že mnoho knihomolů stále nepřišlo na chuť elektronickým čtečkám, zato já tu svou miluji. Neříkám, že čtečka může zcela nahradit papírovou knížku, ale požitek ze čtení v žádném případě nekazí. Naopak je to skvělá alternativa a já jsem si za poslední roky na čtení e-knih hodně zvykla.

Již zmiňovaný impuls k tomuto článku mi dala náhodná asijská rodina (Číňané? Korejci?), kterou jsem dnes viděla sedět v kavárně na Václavském náměstí. Šla jsem kolem a všimla si jich úplnou náhodou. Nejspíš matka, otec a syn na dovolené v Praze. Ve skutečnosti to byl ale dost žalostný pohled. Syn měl oči upřené do tabletu na klíně, otec do smartphonu na stole a matka na dno své koktejlové skleničky. Ačkoliv seděla u stolu s rodinou, působila podivně osamoceně.

(zdroj obrázku)

I já jsem se do podobné situace, kterou vidíte na obrázku výše, párkrát dostala. Sedíte s několika lidmi u stolu a najednou nastane okamžik, kdy všichni vytáhnou své mobily, které mají buď na stole, v kapse nebo rovnou celou dobu v ruce a začnou kontrolovat svůj Facebook nebo něco podobného... A vy je jen sledujete a říkáte si, proč vlastně sedíte s těmi lidmi u jednoho stolu. Jste s nimi, ale přitom jako jediní offline. Docela paradox.

Sama samozřejmě vlastním mobil a myslím, že je to výborný vynález, ale necítím tu touhu mít ho pořád po ruce. Jsem asi divná, ale nechápu závislost ostatních. Možná je to staromódní, ale mobil používám hlavně na volání, občas pošlu smsku, něco vyfotím, poslechnu si mp3ku... Ale někdy ho třeba i několik dní nevezmu do ruky, protože ho zrovna nepotřebuju, jen ho nosím pro jistotu s sebou. Každý den však potkávám lidi, kteří do mě málem vrazí, protože jdou s očima upřenýma na obrazovku a nedávají vůbec pozor na cestu. Přijde mi to směšné. A trochu i smutné.

Další paradoxní situace. Začátkem července jsem byla s rodinou na dovolené v Itálii. Mimochodem v pohodě vydržím celých 14 dní offline, klidně i 3 týdny a déle. Nemám potřebu s sebou tahat počítač, tablet ani žádné podobné přístroje. Nezblázním se z toho, když nebudu pár týdnů na internetu. Naopak je to celkem osvobozující. Každopádně když jsme odcházeli po večeři z hotelu, seděli na pohovkách u recepce holka a kluk a oba zírali do mobilů. My se šli projít dolů do města, poseděli jsme i chvíli v jednom podniku a asi za tři čtyři hodiny se vrátili zpátky do hotelu. Pořád tam seděli, na tom samém místě a čuměli každý do svého mobilu... Proč vlastně jezdí takoví lidé na dovolenou?

Já chápu, že si lidé zkracují "hraním" na mobilu čas třeba v MHD, v čekárně u doktora apod. Také občas, když někde musím čekat a nechce se mi pozorovat ostatní lidi ani zírat do stropu, tak vytáhnu mobil a nějak se zabavím. Člověk se pak s mobilem v ruce cítí "zaměstnaně", i když vlastně nic nedělá. Ale tohle mi už přijde jako extrém. Nemoc. Další věc, kterou nesnáším - když se s někým bavíte a on se přitom dívá na obrazovku, nemůže prostě ani na chvíli ten zatracený mobil odložit. To mě vážně irituje.

Někdy mám pocit, že jsem jediná, komu to přijde zvrácené. Jestli jsem u nějaké dystopie vážně měla pocit, že by se mohla stát skutečností, tak to byla právě kniha Ready Player One, protože si dovedu představit, že jednou všechno dospěje k tomu, že lidé budou raději trávit čas ve virtuální realitě než ve skutečném světě... A toho se upřímně bojím. Vlastně mě ta představa dost děsí. Vás snad ne?